Skip to content

Historie boha 2

December 10, 2013

Navázání na Historii boha 1. Tentokrát se pokusím nastínit okolnosti vzniku Nového zákona.

Od zformování monoteistického židovského náboženství 600 let př. n. l. v Babylonském exilu se přesuneme k přelomu letopočtů. Židovský národ žije pod tvrdou nadvládou Říma, který jim ale zanechal plnou náboženskou svobodu. Někteří jedinci se snaží osvobodit z Římské nadvlády silou a často se uchylují k partyzánskému způsobu boje.  Jiní tvrdí, že situace je tak špatná, že ji může napravit pouze boží zásah. Některé skupiny židů věří, že brzy přijde mesiáš, který zajistí příchod božího království na zemi. Ježíš byl pro některé židy právě tímto spasitelem. Po Ježíšově ukřižování, někteří židé v Jeruzalémě prohlásili, že Ježíš byl mesiášem. Následovníkům této víry se začalo říkat křesťané.

Co se písemných dokumentů týče, tak nemáme od Ježíše žádné písemné doklady. Záznamy o Ježíšově životě byly sepisovány 50-150 let po jeho smrti (viz tabulka novozákonních knih).

27 novozákonních knih

Datování:

zdroj

První list Tesalonickým

50-60

Druhý list Tesalonickým

80-100

List Filipským

50-60

List Galatským

50-60

První list Korintským

50-60

Druhý list Korintským

50-60

List Římanům

50-60

List Filoménovi

50-60

List Koloským

50-80

List židům

50-95

Markovo evangelium

65-80

List Jakubův

70-100

List Efezským

80-100

Matoušovo evangelium

80-100

První list Petrův

80-110

Lukášovo evangelium

80-130

Skutky apoštolů

80-130

Zjevení Janovo

90-95

Janovo evangelium

90-120

První list Janův

90-120

Druhý list Janův

90-120

Třetí list Janův

90-120

List Judův

90-120

První list Timoteovi

100-150

Druhý list Timoteovi

100-150

List Titovi

100-150

Druhý list Petrův

100-160

Ježíš v bibli sám sebe nenazývá bohem, nebo synem božím, ale často boha oslovuje „Abba“ hebrejský význam tohoto slova je otec. Toto oslovení nepoužívá proto, že by byl přesvědčený o tom, že je syn boží, ale protože boha považuje za blízkou otcovskou postavu provázející jeho život.

Zprvu křesťané netvrdili, že by byl Ježíš božský, ale pouze že měl zvláštní vztah s bohem.

Z evangelií víme, že Ježíš dodržoval židovský zákon (Matouš 5:17-18). A nařizoval řídit se jím, pokud člověk chce dosáhnout věčného života (Lukáš 10:26-28, Matouš 5:20, 19:17-21).

Bohové Říma byli ekvivalentem krále a královského dvora naproti tomu byl Ježíš skromný člověk, z chudé rodiny, který vytrpěl smrt otroka a přesto byl bohu blízký. Což se zamlouvalo lidem, kteří byli v Římském impériu opomíjeni a se kterými bylo nakládáno s pohrdáním. Proto mělo toto učení velký úspěch u prostého lidu.

Pavel z Tarasu (5 – 65 n. l.) přestože se s Ježíšem osobně nesetkal a není řazen mezi 12 původních apoštolů, je považován za nejdůležitějšího apoštola křesťanské víry.  Právě jeho zásluhou se křesťanství stalo světovým náboženstvím. Pavel představil tuto novou víru římskému impériu a šířil křesťanství na svých misijních cestách. Říkal, že Ježíš nebyl pouze vykupitelem židů, ale celého světa, což se stalo dalším ústředním bodem ve vývoji pojetí boha. Dalším posunem je, že před Pavlovým učením se první křesťané viděli jako židé a následovali tóru. Podle Pavla nebylo důležité následovat tóru, ale věřit v Ježíše (Římanům 3:28). V tomto se lišil od těch apoštolů, kteří Ježíše znali osobně a striktně dodržovali tóru a modlili se v Chrámu (Skutky apoštolů 2:46, 3:1). Ježíšův bratr Jakub říkal, že lidé nemůžou být spaseni bez obřízky (Skutky apoštolů 15:1) a nařizoval Pavlovi, aby se řídil židovským zákonem (Skutky apoštolů 21:24). 

Za hlavní rozmach křesťanství tedy mohl člověk, který v některých otázkách víry nesouhlasil s původními apoštoly. Způsob šíření křesťanské víry Pavel shrnuje v 1. listu Korintským: „Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“

Helénistický svět v době Pavlovy misie byl polyteistický. V módě byla víra v boha Mithrase, boha který vznikl z původně indo-íránského slunečního božstva zařazeného do římských tradic. Toto obohacování římského panteonu bylo běžné a máme pro něj termín synkretismus (dalšími příklady mohou být bohové Dionýsos, Isis a Serapis).

Mitrhras byl podle legend syn slunečního boha Sola a jeho úkolem bylo nastolit nový řád ve světě zabitím býka, který symbolizoval chaos. O popularitě tohoto božstva v prvních 5 stoletích n.l. svědčí množství jeho chrámů, které po sobě zanechaly Římská vojska od Londýna až k Hadriánově zdi. V kontinentální Evropě byl Mithraismus po zákazu pohanství v římské říši potlačován a na místech původních Mithrasovských svatyň byly postaveny kostely. Mithras byl vyznáván obřadními hostinami a nabízel věřícím posmrtný život.  Mezi křesťanstvím a Mithraismem najdeme hodně zajímavých paralel.

Někteří křesťanští autoři byli přesvědčeni, že Mithraismus vznikl jako posměch křesťanství. Justin Mučedník (žil kolem roku 100) tvrdil, že Mithraismus kopíroval křesťany:  „Apoštolové ve svých pamětech, zvaných evangelia, nám oznámili, že jim to Ježíš přikázal. Že vzal chléb, vzdal díky a řekl: „Toto čiňte na mou památku: toto je mé tělo” (Lukáš 22:19). Podobně vzal i kalich, vzdal díky a řekl: „Toto je má krev” (Matouš 26:28). A toto sdělil pouze jim. Zlí démoni to napodobili a zavedli v Mithrově kultu. Víte nebo si můžete zjistit, že v Mithrově kultu při obřadech zasvěcení je předkládán chléb s pohárem vody a obřad je zakončen jakýmisi písněmi.“

Ve 4. Století se Mithraismus pokoušel zesměšňovat Ambrosiaster parodickým popisem Mitraské mše. V současnosti nevíme, jestli příběh o příchodu pastýřů k novorozenému Mithrasovi okopírovali křesťané od Mithrasovců, nebo to bylo naopak, ale určitě víme, že datum narození Ježíše bylo stanoveno ve 4. století na 25. prosince – tedy na datum narození Mithrase.

Ve 4. století v Alexandrii začal Areia z Alexandrie prohlašovat, že Ježíš nebyl bůh a hrozilo rozdělení církve. Což se z politických důvodů nelíbilo císaři Konstantinovi, který chtěl sjednotit víru římského impéria. Proto svolal roku 325 Nikajský koncil. Na tomto koncilu byl Ježíš prohlášen za plně božského. A během dalšího století všechny křesťanské církve uznaly Nicejské vyznání, kde bylo prohlášeno, že bůh stvořitel a Ježíš vykupitel jsou jeden bůh.

Ve chvíli, kdy křesťané uznali, že Ježíš byl Bůh, tak si museli odpovědět, jestli existují dva bohové: otec a syn. Kromě toho stále přetrvávala židovská představa svatého ducha, představa přítomnosti boha na Zemi.  Z toho vzniklo přesvědčení, že bůh je ve 3 podobách – jako Otec, syn a duch svatý. I přestože je křesťanství monoteistické, tak vyznává tyto 3 formy boha, kteří dohromady tvoří jednoho boha. „Koncept svaté trojce má lidem připomínat, že bůh je mystériu, které je mimo jejich chápání a nedá se logicky vysvětlit.“ (Reverend Alexander Golitzin)

Přesto, že pravoslavná církev uznala Nicejské vyznání, tak o něm nepřestala diskutovat: Co znamená, že nepochopitelný bůh byl lidskou bytostí? Byl opravdu všemocný bůh zranitelným novorozencem? Doopravdy zemřel věčný bůh na kříži?

Západní a východní církve dávají na tyto otázky rozdílné odpovědi. Západní církve tvrdí, že bůh sestoupil na zem v lidské podobě, aby svou smrtí vykoupil lidstvo z dědičného hříchu Adama.

Naproti tomu pravoslavní věří, že by se bůh stal člověkem, i kdyby Adam nezhřešil. Ježíš byl první zbožštělý člověk a všichni křesťané mají možnost dosáhnout tohoto osvíceného stavu, když budou následovat jeho příkladu.

Při rozhovoru s jedním americkým pastorem jsem se setkal s tvrzením, které poprvé formuloval Clive Staples Lewis (autor Letopisů Narnie): Protože víme, že Ježíš byl historickou postavou, pak musí platit, že Ježíš byl buď lhář, nebo šílenec anebo to byl skutečný syn boží. A protože je možné vyloučit první dvě možnosti, pak nezbývá než uznat, že Ježíš byl bůh.

Toto tvrzení je příklad falešného dilematu, protože vynechává čtvrtou možnost a to že příběh o Ježíši, na kterém je založené křesťanství je legendou. Tedy příběhem, který se zakládá na historickém kontextu, ale obsahuje neskutečné zázračné události.

Knihy nového zákona byly psány mezi lety 50 – 150 n. l. Nový zákon se tedy začal psát dvacet let po smrti Ježíše. Pokud budeme číst knihy nového zákona podle data, kdy byly sepsány, tak začneme s Pavlovým 1. listem Tesalonickým (roky 51-53). V této knize Pavel nikde nezmiňuje Ježíšovy zázraky nebo panenské početí. V dalších knihách, které byly psány mezi roky 55-70 (Korintským 1 a 2, Galatským a Filipským, Římanům, Timoteovi a Židům a další) se o Ježíši mluví jako o synovi božím, který pro nás zemřel, ale nenacházíme v nich žádné zázračné skutky. První zmínky o Ježíšově zázračném životě máme v Markově evangeliu sepsaném mezi lety 68 – 73. Toto evangelium psané 40 let po Ježíšově smrti. K Ježíšově vzkříšení Marek píše akorát, že Ježíšův hrob byl otevřený, když k němu ženy přišly. Nic více.

Matoušovo evangelium je datované mezi roky 80-85 a Lukášovo do doby kolem roku 85, tedy 50 let po Ježíšově smrti. V té době pravděpodobně už zemřeli všichni lidé, kteří se v dospělosti s Ježíšem setkali. Matouš a Lukáš převzali mnoho příběhů z Markova evangelia, ale k Markovu vyprávění přidali dohromady 10 zázraků: Matouš přidal 3 a Lukáš 7. Až tito autoři uvedli příběh Ježíšova narození a panenského početí. Rovněž příběh o Ježíšově vzkříšení a kázání před tím, než vstoupil na nebesa, pochází z této doby. Jejich vyprávění obsahují často anděly a démony. Lukáš připisuje Ježíši prorocké schopnosti, konkrétně proroctví o zboření Chrámu (Lukáš 21:5-30), které se stalo kolem roku 70 – tedy 15 let po tom, co o něm Lukáš napsal. Matouš zmiňuje to, že v den ukřižování vstali z hrobů mrtví a byli k vidění ve svatém městě.  (Proč o tomhle nepsal Pavel před 30 lety?…)

Poslední evangelium je Janovo psané mezi lety 100-110. Toto evangelium se od předchozích liší hlavně v důrazu na Ježíšovu božskou povahu. Zatímco předchozí evangelia popisovali různě přibarvené, ale stejné příběhy, tak většina Janova evangelia pojednává o zatím nepopsaných věcech. Bibličtí učenci o Janově evangeliu říkají, že je více teologické a méně historické, než předchozí evangelia. Z tohoto evangelia pochází například fráze „beránek boží“ a přeměna vody ve víno.

Během 80 let po Ježíšově smrti vidíme postupný přerod z potulného kazatele v zázračného syna božího, který lidem zajišťuje přístup k věčnému životu.

Jsem přesvědčen, že znalost historie vzniku monoteistického náboženství (zde) a křesťanství vysvětluje rozpory, které jsem zmínil (zde) a proč je v bibli tolik násilí (zde) mnohem lépe než teologické vysvětlení, které mi poskytl farář Jaroslav Pechar (zde).

Zdroje

Karen Armstrong, History of God, www.biblenet.cz/http://en.wikipedia.org/wiki/New_Testament a další odkazy z wiki, earlychristianwritings a 43alley

Psáno pro blog spajda.wordpress.com/osel.cz

 

Advertisements
Leave a Comment

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

%d bloggers like this: